Možná, že jste si všimli, že existují lidé, pro které je život neustálým bojem. Bitva pro ně začíná hned ráno vstáváním z postele. Pak, při ranní hygieně a snídani, následuje zápas s časem. Člověk si těch činností nijak zvlášť neužívá, zato kouká, aby je všechny stihl v pro ně vymezeném čase. Další bitva se odehrává při cestě do zaměstnání. Jsou zde Oni, kteří dělají všechno možné, aby ona cesta byla co nejdelší a nejnepříjemnější.

O bitvách v práci, bitvách s kolegy, nadřízenými, podřízenými, dodavateli, odběrateli a s konkurencí, je myslím zbytečné mluvit. Pak se opakuje ona bitevní cesta a večer, když se již zdá, že by ta válečná vřava přeci jenom už mohla poněkud utichnout, vypuká v podobě rodinných a příbuzeneckých rozmíšek znovu. Nebo přichází exekutor. A kdyby se náhodou nedělo nic, pustí si tito lidé do hlavy televizi, která je záhy znovu utvrdí v tom, že život neustálá bitva je.

Lze takto pojímaný život milovat?

Jistěže ano. Existují lidé se specifickou psychickou poruchou, kteří si v takovém životě libují. Většina lidí však takový život nijak zvlášť ráda nemá. Lidé hodně často nemilují život, který žijí. A protože žijí život, který nemilují, trpí. Důsledkem toho mají, a to zcela zákonitě, psychické problémy: 38% evropské populace má neurózy, úzkostné stavy, deprese, poruchy spánku a jiné mentální poruchy a choroby. Být nenormálním se stává skoro normou.

Není to v genech. Lze to změnit. Stačí na to tři kroky.

První krok spočívá ve vyhození si z hlavy paranoické představy života jako zápasu. Zní to jednoduše, ale není. Je těžké být zdravým v nemocné společnosti.

Představa života jako zápasu je naším dnešním kulturním paradigmatem a je nám různými způsoby nenápadně soukána i přímo vtloukána do hlavy již od hodně útlého věku. Přímo se nabízí konspirativní teorie, že jsou za tím vším mocní a (všeho) schopní psychopati ovládající média, korporace, státy a nadnárodní útvary, kteří ve skrytu zařizují, abychom takhle trpěli a pak se s gustem a radostí na našem utrpení pasou. Pak se samozřejmě nabízí představa, že si za to můžeme my sami, protože jsme neschopní myslet a žít jinak.

Velmi vřele doporučuji nebádat po příčinách, ale pustit se do nápravy. A první krok znamená nesednout na lep vlastním a cizím kecům o životě jako konkurenčním zápasu, jako zápasu o úspěch, o nedostatkové zdroje jako jsou peníze, čas, pozornost, a tak dále, a tak dále.

Druhý krok znamená odmítnout se podílet na šíření této přímo mentální virové nákazy.

Po prvních dvou krocích lze život přestat nenávidět. Člověk se stává imunním vůči jedu a přestává jej také vyplivovat.

Člověk, který přestal život nenávidět, se k němu může stát lhostejným. Je mu zkrátka jedno, co se děje. Je to určitě lepší, než ono sebe a druhé rozkládající až zničující utrpení.

Zrovna tak se člověk může stát život činorodě milujícím. A to je tím třetím krokem.

Naučte se milovat to, co děláte. Naučte se milovat druhé. Naučte se milovat sebe. Naučte se milovat život ve všech jeho projevech. Jak se to naučit? Prostě milujte!

Pak budete milovat život. Pak také budete žít život, který milujete.