Řád neúspěšně žádal o církevní restituce, případ znovu projednají obecné soudy

Ústavní soud, TZ 84/2024

Ústavní soud posuzoval, zda se obecné soudy náležitě vypořádaly s otázkou, na základě jakého aktu byl po 25. únoru 1948 znárodněn majetek řádu. Orgány veřejné moci vyvlastnily v roce 1948 veškerý majetek stěžovatele souběžně třemi různými postupy a ze spisu vyplývá, že již tehdy neměly jasno, na základě kterého postupu majetek na stát přešel. Soudy nicméně mají povinnosti prověřit i to, zda konfiskační postup splňoval tehdy platnou právní úpravu, nebo byl naopak projevem zvůle totalitního režimu, zejména za situace, kdy ke konfiskaci došlo podle dekretů, avšak až v rozhodném období. Kauza se nyní vrací před obecné soudy.

Stěžovatel je církevní právnická osoba obhospodařující majetek kláštera ve Vyšším Brodě bezmála osm set let. V období před druhou světovou válkou byl stěžovatel v Československé republice loajální a stavěl se za její územní celistvost. Členové řádu vystupovali proti nacistickému nebezpečí, což vedlo k obsazení kláštera gestapem ještě před začátkem druhé světové války, konfiskaci jeho majetku a vyhnání církevní komunity. Někteří řeholníci byli internováni či vězněni. Za války sloužil klášter potřebám wehrmachtu a jako depozitář nakradených cenností. Po skončení války se opat s několika mnichy pustil do obnovy kláštera. Přestože byl majetek stěžovatele za války zabrán za protinacistickou činnost, a vztahoval se na něj dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb. (o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů), pokusilo se po roce 1945 Ministerstvo zemědělství o jeho konfiskaci. Snahy odebrat majetek stěžovateli pokračovaly a byly dovršeny v rozhodném období (po 25. únoru 1948) a v důsledku nepřehledných a na sebe nenavazujících kroků se veškerý majetek stěžovatele dostal definitivně do vlastnictví státu. Po roce 1989 a obnovení činnosti řádu byl stěžovateli vydán klášter (podstatná část), ve vztahu k dalšímu nevydanému majetku (lesy, pole, rybníky) byl stěžovatel odkázán na budoucí právní úpravu, kterou se stal zákon č. 428/2012 Sb. (o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).

Stěžovatel se žalobou podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhal určení vlastnického práva České republiky k pozemkům, které byly neoprávněně zařazeny do privatizačního projektu a v rozporu se zákonem o půdě přešly na jednu z vedlejších účastnic (obchodní korporaci). Šlo o pozemky, které stát v roce 1948 vyvlastnil bez náhrady postupem podle zákona o revizi, což může představovat majetkovou křivdu. Soudy žalobě nevyhověly s tím, že na majetek se církevní restituce nevztahují, tedy upřednostnily restituční výluku před restitučním titulem s tím, že konfiskováno bylo podle dekretů. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil, změnil pouze výrok ohledně náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) ústavní stížnosti vyhověl a uzavřel, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.


Skutečnost, že bylo konfiskováno podle dekretů, avšak až v rozhodném období, nezbavuje obecné soudy povinnosti prověřit, zda konfiskační postup splňoval tehdy platnou právní úpravu, nebo byl projevem zvůle totalitního režimu. V případě pochybností soudy musejí aplikovat zásadu in favorem restitutionis, aby použitá interpretace předpisu nebyla nepřiměřeně přísná. Zmíněná zásada zjednodušeně řečeno znamená, že má stát povinnost postupovat podle restitučních zákonů a v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma je restitučním zákonodárstvím kompenzována.

Při aplikaci restitučních zákonů tedy nelze postupovat příliš formalisticky, ale vždy s ohledem na konkrétní okolnosti. Přestože v projednávaném případě byl majetek kláštera zabrán německou okupační mocí, která převzala i jeho správu, byl po únoru 1948 majetek konfiskován původnímu vlastníku znovu s tím, že správa kláštera sloužila vedení války. Při posuzování restituce nesmí demokratický právní stát vytvářet další křivdy, ale musí restituční zákony interpretovat co nejvstřícněji. Takový postup má být v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována.

V situaci, kdy vedle sebe stojí více možností, jimiž měl být majetek vyvlastněn (dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a zákon č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy) není možné zastavit přezkum a bez náležitého zkoumání rozhodnout, že majetek byl konfiskován výhradně podle dekretů, aniž by přitom bylo posouzeno, zda nešlo o jejich zneužití. Nerespektování aplikovaných norem, nedůslednost a nepředvídatelnost v postupu státních orgánů nebo osob jednajících za stát v době nesvobody nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob. Obecné soudy musí v restitučním řízení především zohlednit hodnoty a principy demokratického právního státu. Opačný postup může ve stěžovateli vyvolávat pocit „nové“ křivdy a bezpráví – byl-li postižen dvěma totalitními mocemi, tedy v roce 1938 nacistickou a po roce 1948 komunistickou.


Vyhlášené nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny osoby i orgány, které jsou povinny reflektovat jejich nosné důvody v obdobných případech. Závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 (dostupném zde), který se týkal majetku odňatého stěžovateli stejným postupem (týmiž správními akty), ale v nyní projednávaném případě obecné soudy nerespektovaly. Nejednalo se přitom o obdobný případ, ale nové posouzení shodných rozhodnutí jako v odkazovaném případě.

V dalším řízení proto bude úkolem obecných soudů vyjasnit, na základě jakého právního předpisu byl majetek stěžovatele skutečně konfiskován a zda tuto otázku Ústavní soud již dříve meritorně (věcně) neposoudil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 806/23 je dostupný
zde (698 KB, PDF).

Kamila Abbasi
tisková mluvčí Ústavního soudu

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *