Jistě znáte řadu lidí s naprosto obdivuhodnými schopnostmi, kteří se rozhodli, že je použijí ve prospěch deprivace druhých. A jistě také znáte lidi, kteří naopak zas toho až tak moc neumí, ale celou svoji duší zasvětili nezištné pomoci druhým.

Problém dobra a zla je starým jako sama lidská kultura. A zdá se, že jej na obecné úrovni hned tak nevyřešíme. Sdílím však názor profesora Brumála, že na konkrétní individuální úrovni je řešení snadné. Stačí se prostě a jenom rozhodnout.

Neznám, neumím, nemohu, nesmím. To jsou zaklínadla, která používáme, abychom se před druhými i sami před sebou ospravedlnili, že my sami za to nemůžeme, ale že za to může jakási námi nekontrolovatelná síla, nějaká vyšší moc. Nejsou však řídké i výmluvy na geny: “Já za to nemohu, to ty moje geny.”

Jistě, malá děcka si své odezvy moc volit nemohou. Ještě nemají dostatek naučených schopností. Ještě s sebou trhají, když na ně ve tmě uděláme baf. Ještě se ošklíbají, když jim ke snídani připravíme nějaký nechutný blívajz. Příroda to tak zařídila. Příroda nás pro začátek života vybavila sadou základních schopností, které zvyšují naše šance k úspěšnému se vypořádání s mimořádnými výzvami prostředí. A když v podstatě nic jiného neumíme, máme plné právo se na to vymlouvat.

Jak tak doba běží, učíme se novým a novým věcem a plejáda našich schopností narůstá. Od středního věku dále by mělo být samozřejmostí, až na zhruba třetinu lidí trpící mentální zaostalostí, poruchami či nemocemi, že člověk prostě ví, že problém není ve schopnostech, těm se lze naučit vždycky, ale v rozhodnutí.

Jazyk oběti, bezmocnosti, beznaděje a výmluv	Jazyk svobodného člověka, rozhodnutí
Nemohu u vás pracovat, protože…	Rozhodl jsem se, že u vás nebudu pracovat.
Tohle nejsem schopen udělat, protože …	Rozhodl jsem se, že to neudělám.
Dnes nemohu přijít, protože …	Rozhodl jsem se, že dám přednost …
Váši nabídku nemohu přijmout, protože …	Rozhodl jsem se, že vaši nabídku nepřijmu. Tečka.

Pokud byste byli manažerem, který přijímá lidi do firmy, pokud byste byli člověkem, kterému záleží na kreativitě, nápaditosti lidí a jejich tvůrčímu potenciálu, jakému kandidátu byste dali přednost?

Pro eliminaci jazyka beznaděje ze svého slovníku hovoří i fakt, že to, jak mluvíme, nejenže vypovídá o tom, co si myslíme a co cítíme, ale také to zpětně ovlivňuje naše postoje, naše vnímání, myšlení a pociťování. Hovoříme-li tedy jazykem beznaděje, zvyšujeme tím pravděpodobnost toho, že se bezmocnou obětí okolností opravdu staneme.

Samozřejmě, že existují i lidé, kteří jazyk oběti používají zcela úmyslně, a to ke zmanipulování skutečné oběti. Třeba „Ach, jak slabá a bezmocná žena to jsem! Tohle sama nesvedu!“, nebo „Dnes nám to moc, pane šéf, nejde od ruky. Budete si to muset udělat sám.“ Anebo ještě něco: „Ekonomika klesá. Nedá se svítit, musíme škrtat a zvyšovat daně.“
Ať tak či onak při detekci jakéhokoliv musím, nesmím, nemohu, vřele doporučuji se dotázat: „Musíš (nesmíš, nemůžeš), nebo jsi se tak rozhodl(a)?“

Ano. O tom, jací jsme, rozhodují naše volby.