Jak poznáte, že žijete v komerční společnosti? Podle toho, že si Vás nikdo nevšimne, dokud mu nezačnete něco dlužit. Dříve, když jsem trpěl občasnou sociální deprivací, tak jsem toho využíval. Prostě jsem nezaplatil a hned mi někdo zavolal. Dnes, když nám dlužné upomínky posílají SMS roboti, tak to už zdaleka není ono. Naštěstí se vynořila další příležitost: když vydržíte nátlak robotů a nezaplatíte, můžete oprávněně očekávat osobní návštěvu exekutorů.
Pro vyvolání sociáZkulního kontaktu však nemusíte jenom dlužit, stačí neudělat to, co od Vás druzí očekávají. Takže když jsem pracoval v nelidské firmě, a stýskalo se mi po šéfu, tak jsem přišel buď pozdě, nebo jsem něco zkazil. Hned si mě šéf zavolal a nastal (konečně!) normální (no, skoro normální) lidský pohovor. Tohle ještě funguje.
Nesplnit něco, co se očekává, a tak získat potřebnou pozornost druhých, je poněkud drsné. Jsou i jemnější způsoby, jak dát okolí najevo, že ještě existujeme. Jedním ze současných oblíbených způsobů je navazovat vztahy přes sociální sítě. Není to, striktně vzato, příliš racionální. To proto, že se mnou komunikující entita jménem Josef Novák nezaručuje, že ona entita je člověkem. Dnešní programy umělé inteligence jsou pro nás v běžné konverzaci od skutečných lidí skoro nerozpoznatelné. Tuhle jsem si povídal s Alicí (Artificial Linguistic Internet Computer Entity) a je to opravdu impresivní: někdy komunikuje inteligentněji, než lidé (lidé?) na Google+. Je racionální nenavazovat vztahy s lidmi, dokud se neprokáže, že lidmi jsou.
Dalším způsobem, jak zajistit, aby se někdo o nás začal zajímat, je veřejná výhra pár desítek až stovek miliónů. Zkuste si to a uvidíte, že brzy se okolo Vás začnou rojit lidé, kteří budou tvrdit, že je ohromně zajímáte. Je to, pochopitelně, iluze: tihle náhle se objevivší lidé se nezajímají o Vás, ale jenom o to, co vlastníte.
Ze všech těch primitivních přístupů, které jsem zde nastínil, fungují, ve smyslu zvýšené snahy s námi mluvit, všechny. A jsou i další. Jsou i způsoby neprimitivní, které nevedou jenom ke zvýšené komunikaci, ale k tomu, že se druzí začnou o nás, jako o člověka, opravdu zajímat. Jedním z nich je opravdový, nefalšovaný, ryzí zájem o druhé.
Zkuste si to. Zkuste se opravdově a neúčelově zajímat o svého šéfa. Prostě jen tak. Zkuste zjišťovat, co jej trápí, žere, tísní, co mu nedá spát, a co jej naopak rozradostňuje, uklidňuje, dělá blaho na duši. Nepředpokládejte, že to víte, předpokládejte, že víte houby. Neusuzujte na to z jeho chování, ale ptejte se jej. Můžete mu pak ještě zkusit, což už je obzvláště silné, s tím nějak pomoci. Samozřejmě, že pro šéfy, kteří jsou naštváni, že se lidé nezajímají o to, co je žere, štve a zlobí, což jsou často podnikové finance a výsledky, platí ta samá strategie. Uvidíte, že čím se Vám ten zájem o druhé a pomoc druhým bude lépe dařit, tím lepší bude to, co se vám zpětně dostává: zájem o Vás a pomoc vám.
Je to v podstatě způsob, jak se utvářejí dobré vztahy. Neplacení účtů, přicházení pozdě do práce, dělání naschválů, výkřiky na Facebooku o tom, co jste kde viděli či slyšeli, nebo vlastnictví kupy miliónů, k nim nevedou.