Všiml jsme si, že někteří lidé se tímto heslem řídí bez použití rozumu: vždycky, když něco zkazí, smějí se tomu jako debilové. Příčinou inteligentního úsměvu není prostý fakt “ono se to nepovedlo”, ale skutečnost, že se nám konečně podařilo najít něco, co ještě neumíme.
Začíná to tím, že se maximálně soustředíme na činnost, kterou právě děláme. Na jízdu na kole, na psaní mailů, na hraní si se svými dětmi, povídání si s partnerem,... Pokud uděláme chybu kvůli své nepozornosti, je dobré si vynadat, a ne se nad tím, jako debil, smát.
Pak to pokračuje s tím, že se snažíme tu danou činnost dělat co možná nejlépe, což znamená s maximálním využitím svých schopností. Nejenže to ve spojení s první věcí vede podle profesora Mihalyho Csikszentmihalyiho, který se tím zabývá již několik desetiletí, k optimálnímu prožitku, ale navíc je inteligentní dělat věci, když už je tedy děláme, co nejlépe. Trávit čas v úsilí dělat věci špatně, nebo průměrně, je úsilím udělat si mizerný, nebo průměrný život, na čemž, podle mě, nic inteligentního není. (Ani argument, že je to pohodlné, nepomůže. Je totiž inteligentní odložit dělání pohodlných věcí na dobu, kdy člověku již nic jiného nezbývá; na dobu, kdy bude k smrti unaveným, starým či nemocným.)
Za třetí. Hranu svých schopností poznáme jedině tak, že jí překročíme. Jak jinak poznat, že opravdu používáme své schopnosti naplno? Takže je třeba citlivě vnímat, co se nám nedaří. Je super, pokud zjistíme nejen to, že jsme něco zkazili, ale hlavně co jsme zkazili - co přesně ještě neumíme. Tak získáváme nový impuls k dalšímu učení a k dalšímu rozvoji. Teď teprve je to skvělé a stojí za to se usmívat.
Samozřejmě, že není inteligentní opakovat tu samou chybu stejně; například se opakovaně smát tomu, že vždycky, když strčíme ruku do ohně, tak to pálí. To je nulové učení, nulový rozvoj, nulová inteligence. Je však inteligentní dělat jiné chyby, nebo je dělat jinak.
Je dobré si každý den promyšleně najít či vytvořit příležitost k tomu něco nového zkazit. A usmívat se, pokud se nám to povede.